Dle mého naprosto samozřejmě (je to samo-sebou zřejmé) není, i přesto, že takový nesmyslný "mem" naše milá televize bez zábran, a zdá se bez komentáře, vypouští do "prostoru" (to je také "mem") bezelstných hlav našich bližních, kteří pak mohou občas v návalu téže zmatené bezelstnosti vykřikovat radostná hesla typu: "No proč ne!", "Je to zábava.", "Jé, to je hezké!", jak před hlavním vchodem či mezi regály obchodního domu v kostýmu tučňáka.
Jako architektonický laik se vždy (již druhoplánově, tedy vlastně mimoreflexivně) divím, proč kolegové architekti takový "tetický" výkřik nepodrobí někde-kdekoliv stejně důrazné a zřetelně formulované kritice, aby se jeden nešťastník k nim mohl pasivně připojit, a tedy jejich kritiku užít jako vyjádření svých vlastních laických, a tedy zmatených, mínění. No, nepodrobí, a když tak asi nedostatečně důrazně, takže se to k nešťastníkovi laikovi nedostane – laik přece nečte odborná periodika a na všelijaké schůzky v ateliérech ani domů ho určitě nezvou a nevezmou, takže chudák laik je dočista bezbranným a musí papat, co mu položí na stůl, chtě nechtě a je to.
Bydlení určitě není hra, protože je to jedna z nosných "struktur" lidské (tedy i jednoho každého) existence. Když napíši "struktura", tak si proboha nepředstavme nějakou pospojovanou hromadu nosníků, izolací, výplní, krytin, dekorací a dalších podobných věcí, které dohromady dávají to, aby to bylo funkční ba pěkné, ba aby se uživateli zdálo rovnou "krásné", to pokud jde o "osvíceného klienta", což znamená, že se to "krásné" zdá i architektovi či odvážnému designérovi (architekti jsou dnes odvážní všichni, patří to zdá se k nutnosti profese). Copak je lidská existence (tedy jednodušeji "bytí") nějakou "hrou"? No, má existence tedy určitě nijakou hrou určitě není, i když tu a tam do ní ledajaká hra patří a ledacos se zde, v určité situaci, jakous hrou stát může, i když jí není. To jako byste řekli: "Výchova je hra!" nebo "Porod je hra!", což jsou jistě nedozírně významné události a děje (analogicky bydlení, o němž je zde řeč) lidského života (patřící do struktury naší existence), jen proto, že se lze něco naučit hrou anebo rodičce v ději porodu připadlo cosi zábavným ba legračním, i když na úspěšném porodu je jistě mnoho radostného – i to se mi přihodilo, tedy to, že mi jedna bližší žena vyprávěla, jak těsně před příchodem potomka křičela smíchy, a já v lehkém strnutí kroutil hlavou … nojo, ti chlapi, jsou to měkkoty. Říkávalo se, že co je akcidentálním (případným), tak to není substanciálním (podstatným) – i když bydlení někdy v nějaké situaci může být případně i hrou, tak nijakou hrou není.
Někdo si může pochopitelně říci: "Jejdanáčku, není ten chlap nějaký upjatý? On neví, že je to jenom takové snadno srozumitelné komerční žvatlání?" … ále ne, jsem sice blázen, že se tu s mladou paní j.K jako onen nešťastný laik přičiňuji tento bezesporu nadějný web, ale upjatý jelimánek asi nebudu – ať si "komerčně žvatlá", kdo chce co chce, ale každá slaboduchost by měla mít ve slušné společnosti své meze. Vypusťme tedy do světa jiný "mem", jinačí tezi:
… bydlení není žádnou hrou, bydlení je zpravidla záležitostí více než vážnou.
