Pokračování druhé ze tří, komentáře opět zavřené, jako všude. :o) (Nějak mě ty sítě v poslední době nebaví ... je leden, to je vždycky divný čas, plný únavy a trochy třasu ... a tak čekám na únor, na první skřeky jara ... Přežili jsme zimu na stavbě, na plynových bombách a s malými kamínkami. Jupí. Snad brzo přidám víc, teď mám tak akorát sílu na prohrabování textů po Jirkovi a focení. Takže asi dobrý. :-) Pěkné Blue Monday
11.02.2007
... permanentně nedokončený ... (2)
... stalinismus – jistě: ... "dav" stvořený marxismem musel být zvládnut a ovládnut. Musel být uzavřen do nových "okovů" zcela nebývalé síly, intenzity a kvality. "Kvality" přímé a zcela "bez skrupulí" ... oh, ne ... zde ještě ne, ještě "to nešlo" (!!!) ...
Intelektuál, jakožto "určovatel" pravidel řeči, musel být nahrazen – ovšem proboha "kým" a "čím"? Jak umlčet řeč i jednání – v jednom a tomtéž?
Jistě:
"... kašleme na řeč! ... jednání "umlčíme" jedině jednáním! ..."
... už bylo dost "žvanění" ... je třeba "činů".
Již zde je intelektuál "pasován" ... a nakonec i "objektivně" proměněn ve "žvanila" ... a v nepřítele, zatímco "dav-lid-proletář" halasně tleskal, přikyvoval ... možná i "ryčel" nadšením – intelektuál: ... "první" a podstatný "viník" jeho "ujařmění" byl "odsouzen". Mělo to zcela jistě svou "logiku", i když tato "logika" nijak nezapadala do "Logiky" marxovské. "Lid-proletář" se sice ukazoval ve svých skutečných systémových určeních, a tedy "neuskutečňoval" žádnou "revoluci", avšak zato se zcela spolehlivě proti "zdroji" a skutečnému nositeli této "revoluce" jakožto první vrstvy reformace osvícenství obracel. Jestliže v prostředí Ruska generuje totalizovaný státní kapitalismus jakožto instrument lokální industrializace, ve kterou se "revoluce" proměnila již Leninovou reformulací základních tezí marxismu, pak v situaci západní Evropy přistupuje, mezi válkami, tentýž "Lid-proletář" na první náznaky "sociálního smíru". Ve dvacátých letech, v situaci občanské války a hospodářského rozvratu, se tak právě proti původnímu "socialistickému" intelektuálovi formuje zcela nová státně vlastnická byrokratická elita, která v koncích najde svého "vůdce" ve Stalinovi – a právě tato nová, z "Lidu-proletáře" vzešlá, elita je tím, kdo se plnou silou proti původnímu osvícensko-socialistickému intelektuálovi obrací, dílem ho vybíjí a dílem vyhání. Vyhání kam? Jistě: právě do oné "západní" Evropy – přesně a hlavně do Rakouska, Německa dílem do Francie.
Druhá reformace osvícenství je tak v zásadě provedena – osvícenství je převráceno ve stalinismus jakožto industrializační kult. Jestliže již Lenin "redukoval" vizi socialismu na "Vládu sovětů plus elektrifikaci", pak stalinismus je "konceptem", který tentýž "socialismus" převrací v industrializaci doslova "za každou cenu" – a tato industrializace také byla v zásadě jediným smyslem a účelem "věci". Lokální, novou ruskou elitou, jež byla v zásadě elitou buržoazně vlastnickou, ovládaná industrializace, jež není závislou na cizím vnějším kapitálu a zdrojích (cosi podobného se pak dílem paralelně, dílem následně děje kupříkladu i v Číně na "rozvrhu" maoismu).
Stalinský "nový člověk", kterého je třeba vytvořit, je tak člověk "industrializovaný" – člověk výkonný a efektivní, "uspořádaný" a "racionální". Stalinismus jakožto industrializační kult je tak v tomtéž kultem industriality, kultem industriálna, kultem stroje a jeho fungování. "Nový člověk" a "nová doba" je dobou ...
... fungování a funkce ...
... do kterého je tento "nový člověk" sám začleněn, funkčně "v-budován", právě a jen jakožto:
... svazek funkcí ...
... funkci "fyzikálních", funkcí "biologických", funkcí "sociálních".
Redukce na funkce, redukce "světa" na funkce a fungování je tak konečným výstupem osvícenství .... vůbec.
*
Ovšem jistě zde není jenom stalinismus jakožto verze druhé a poslední "revize" osvícenského "projektu". Ony druhá "verze" se odehrává "teoreticky", a to opět v Německu – v oné "říši Ducha", které se, zatím, nedostalo "skutečných Dějin", a v níž tedy "běží" "Dějiny Nejskutečnější". Ovšem zde, v Německu se neodehraje jenom tato "druhá verze", nýbrž se zde odehraje definitivní "bitva" onoho "titánského souboje o podstatu jsoucího", která začala kdesi v hloubce počátků "Dějin" ...
... v Platónově řeči ústy jeho "maskota" Sokrata.
Redukcí "světa" na funkci a fungování je totiž evropský platonismus, a tedy evropská filosofická (a nejenom filosofická) metafyzika, završen – je dotažen do svého extrému, do své absurdity, jež již nemohla být a nemůže být překročena ... či chcete-li: "překonána".
Proč?
Jednoduše proto, že hypostazované "ideje" se prostřednictvím svého převratu ve "funkce" stávají jakoby-skutečností, jakoby se "skutečně vracejí do světa", který "formují", který "skutečně tvarují" ...
... hrozivou skutečností je ovšem to, že se tak ... v moderní technice ... skutečně děje.
Může se to zdá "podivným", ale ve "funkcích" a "fungování" se platónské "ideje" skutečně ZMOCŇUJÍ světa, aby ho "z-formovaly", aby mu "daly" – a mnohem spíše: ... VNUTILY ... – svůj "tvar". Právě zde a především zde je odpověď na otázku, kterou s kroucením hlavou mnozí mohou položit:
"Co má evropská metafyzika společného s technikou?"
Odpověď je prostá:
... evropská metafyzika, Platónem počínaje, je (stala se) TEORETICKÝM projektem techniky, který je v této technice REALIZOVÁN jakožto realizace světa – jakožto převrat světa ve věc, a to včetně a především:
... "člověka samotného".
Stalinismus byl první "verzí" této definitivní realizace metafyziky jakožto projektu zvěcnění světa. Druhá, zcela "praktická" verze TÉHOŽ se odvíjela na druhé straně "Oceánu" – ve Spojených státech, kde jinde – na "blueprintu" anglosaského protestantsko-osvícenského "prakticismu" a "empirismu" v podobě taylorismu, fordismu a všech dalších koncepcí "racionální společnosti", "ekonomického člověka" a tak dále, přičemž rozhodně nelze vyloučit, že i samotný stalinismus tyto americké vlivy aktivně recipoval a integroval do svých "koncepcí", protože s ním byly:
... v zásadě plně KOMPATIBILNÍ.
Mezi tyto dvě "praktické realizace" pak byla položena "Evropa" – a dominantě díky svému "Osudu" :-) – Německo. Evropa jakožto drcené zrno mezi dvěma mlýnskými kameny "realizace" téhož – mezi dvěma žentoury téže REALIZACE.
A "do" této Evropy, a "do" toho Německa přicházejí, se svými zbytkovými (dílem, ale opravdu jen: DÍLEM) ještě v druhém kroku "nereformovanými" marxisticko-osvícenskými "vizemi" Stalinovi utečenci. Ovšem nemylme se – běželo sice o "utečence" a "vyhnance" stalinismu a před stalinismem, avšak zároveň a v jednom to byli jeho:
... PROJEKTANTI.
V Evropě, tedy po výtce v Německu, a tedy i ve Střední Evropě – se tak mísí a střetává hned několik "větví" různě reformovaného osvícenství. Zbytečky, "duchové" osvícenství původního, původní Marxova reformace osvícenství, "druhá" a definitivní reformace Lenin-Stalinova a konečně i první "praktické" výsledky "americké zkušenosti" s "racionální společností". Šlo o podivuhodnou "směs", ve které nakonec krystalizovaly a vykrystalizovaly dvě "strany":
1. ... "smutná", po výtce "moderní" tendence k původnímu osvícenství, či spíše ke "vzpomínkám" na něj, které jsou drceny aktuální realizací a "racionalizací" a ke kterým se připojují, opravdu jen zdánlivě protismyslně, z zbytky původního marxismu.
2. ... a všechny verze sekundárně reformovaného osvícenství nesené jedinou společnou "kompatibilitou", jediným a nejsilnějším a SKUTEČNÝM pojítkem: ... technizací, "racionalizací", realizací shrnutou pod z osvícenství přejatého symbolu slova:
... "pokrok".
Jistě, jak by ne: ... teprve zde se definitivně formuje vlastně již jen pseudo-pojmová, a mnohem spíše symbolicko-náboženská, identifikace "pokroku" a technizace. Teprve zde a NYNÍ se z pod příkrovu různých verzí osvícenských ideologií formuje:
... ideologie techniky jakožto funkcionalizace světa ... (!!!)
Již tehdy kupříkladu nemá smysl mluvit o nějak "kompaktní" levici, protože i ta je vnitřně rozdělena podle tohoto klíče. Na jedné straně stojí "stará" marxovská "humanistická" levice, která je z velké časti representovaná kruhem Frankfurtské školy absorbující vlivy Heideggerovy, vlivy moderní psychologie a sociologie a mající v zásadě blízký vztah k intelektuálně stabilnějším, i když stále marxovsky radikálnějším, složkám evropské sociální demokracie – zatímco na straně druhé stojí levice sekundárně reformovaná, levice vztahující se k "radikálním" levicovým stranám, stranám komunistickým a postupně se stalinizujícím, levice, která již téměř zcela rezignuje na marxovský osvícenský humanismus a jež je již vedena jen a jen výše zmíněnou "ideou pokroku" ...
... jakožto technizace a funkcionalizace ...
... jež je tou "pravdou revoluční odpovědí", tím "pravým revolučním činem" ve "tvorbě nového světa" a "nového člověka", který "žije" uvnitř "racionálně zorganizované" společnosti, jež je definitivně očištěna od všech "zbytečností", od všech "falešných ozdob" ...
... "člověk-stroj", který "bydlí" v "domě-stroji", a žije uvnitř "společnosti-stroje".
Původní ideologické "napětí" tak jakoby sublimuje, ustupuje do pozadí – tato "idea" a tento "ideál", který je následně i absurdně estetizován a moralizován, se totiž "hodí" jak oné sekundárně reformované "levici", tak i kapitalistickému podnikateli onoho opravdu "moderního střihu", kterého u nás symbolizuje třeba Tomáš Baťa. Vlastně již post-osvícenská společnost je tak jakoby jak civilizačně, tak i kulturně:
... korporalizována ...
... tvoří jeden jediný "korpus", který je "kvalitativně homogenní" tak, že má jen své jednotlivé "spolu-pracující" a tedy "spolu-fungující údy", jež spolu nevstupují do jakéhokoli "sporu", protože tvoří jednolitý "funkční celek" ...
... od toho neposlednějšího šroubečku a matičky až k řídící kanceláři, jež jako výtah putuje po systému, který je z ní řízen. Uvnitř tohoto funkčně homogenního celku tak již v zásadě není rozdílu mezi nějakým "dělníkem" a "kapitalistou", natož aby byl mezi nimi nějaký "spor" či "konflikt" – technický celek fungování tento konflikt eliminoval stejně, jako v zásadě eliminuje všechny kvalitativní rozdíly "atributů" – jak "dělník", tak i "kapitalista" fungují v tomtéž stroji, pouze s tím rozdílem, že se liší ve svém funkčním "místě" a "pozici", a tedy i ve svých:
... funkčních vstupech a výstupech ...
... které konkretizují jejich funkční vstupy/výstupy "obecné" a "sdílené". Veškerá "pravice" a "levice" tak zcela "hladce" splývá v technicky "řízeném" funkčním a fungujícím "ráji". Spadne sem zcela hladce jak americký moderní kapitalismus, tak i korporativní fašismus "lehčí úpravy" ve družné shodě s tím nejdivočejším stalinismem třicátými lety počínaje a naší československou "normalizací" konče.
A teoretickým, zaměřeným a reflektovaným(!), zřídlem tohoto "ráje na zemi" beze sporu byla meziválečná, zdrojově, formálně a rétoricky stále levicová, umělecká a hlavně architektonická "avantgarda", které úhrnně říkáme:
... funkcionalismus.
Vzhledem k výše řečenému se nemůžeme nijak divit eufemisticky řečeno: "pružnosti", této "avantgardy". Je zcela pochopitelné, že byla schopna se "angažovat" v projektech a vizích, které se mohly stále ohánět frázemi o radikálně "demokratickém" bydlení a životě "lidu", i když vždy šlo jen a jen o "organizaci" a "ustájení" mas pracovní síly, a zároveň "sloužit" a nechat se doslova "živit" všemi kapitalisty, kteří v rámci "módy" modernosti a moderního kapitalismu k tomu byli ochotni, aby tak zvýraznili svou jinakost, a to bez ohledu vůči komu a čemu. Dokonce i všechny "vlajkové lodi" funkcionalismu v podobě "exemplárních" funkcionalistických vil dokonale zapadají do kontextu této ideologie, a to včetně jejich "řemeslnické", opět doslova korporativní, perfekce návrhem dispozic počínaje a poslední kličkou na kuchyňské skřínce konče. Téměř s "funkcionalistickou precizností" sem "sedí" i, dnes již "tradiční" :-), zvýrazňování "řemesla" a "řemeslné dokonalosti" a především:
... pokrytecká de-intelektualizace intelektuála ...
... a jeho sebekladení se jako "pouhého řemeslníka", či v případě architekta: "zedníka" – to vše v prudkém kontrastu s doslova elitářsky pojatou intelektualistickou, a to precizně – téměř hystericky – projektovanou, estetikou, "prostorovou" abstrakci, pohrdáním zdobností, vylučováním konkrétních prvků a motivů, symboliky a významové konkrétnosti. Extrémně intelektualistická je samozřejmě i sama představa o "konstruování prostoru" či "prostorů" – samotné mluvení "o prostorech", jež zde má své kořeny a které plynule navazuje na některé, v zásadě extrémní osvícenské představy, tendence ke "kvantifikací" v kvalitativní homogenitě zbavené veškeré konkrétní lidskosti a přirozenosti a vytváření kontrastů vůči přirozenému lidskému prostředí, proti všemu tomu, co se pokoušíme značit jako: "přirozený svět". Sama tato extrémně intelektualistická, v zásadě pythagorejsko-platónská, geometrická redukce "světa" kopírující jeho funkcionalizaci je tak ideologií a pseudo-estetikou extrémního zvěcnění člověka, a tedy ryzího technického násilí, jež je aplikováno jako kontinuum prosakující i do těch nejmeznějších štěrbinek. Extrémní intelektualismus a v zásadě subjektivismus a individualismus na straně "tvůrce" je tak v zásadě utajován a zapírán ve prospěch "pohlcení ideou" na straně "díla", a tedy i "korpusu", kterému "tvůrce", opět směšně-pateticky a precizně "utajeně" ... "slouží" a doslova: "posluhuje".
*
Ovšem mezi válkami nebyla pouze dokončena tato poslední reformace osvícenství, nýbrž i něco daleko, pro naši aktualitu, důležitějšího a významnějšího – totiž, jak jistě tušíme:
... nacismus.
Nacismus není totiž nějaký krotký fašismus. Fašismus ještě docela ladí s pozdním moderním osvícenstvím právě svým korporativismem, "národní ideou" a představou korporativní "národní sociální spravedlnosti". Nacismus sice toto vše rovněž zahrnuje, avšak daleksáhle kvalitativně překračuje – meziválečné Německo totiž bylo skutečně tím, kdo ze všech nejintenzivněji stál mezi dvěma podobami téhož "zla" a kdo těmi to jeho podobami vnitřně doslova "rozerván" – na jedné straně rodící se americká "racionální společnost" na straně druhé stalinismus.
Co si zvolit? Existovala nějaká "třetí" a vlastně a skutečně jen DRUHÁ možnost? Existovala nějaká alternativa k onomu dvojtvářnému peklu?
Neexistovala ... a nebyl jí ani italský, či další kontinentální, fašismus. Německo si svou alternativu muselo vytvořit. což mohlo udělat jedině tak, že škrtlo osvícenství "en bloc" – se vším všudy.
Ovšem jak udělat "něco takového"? "Snadno" – je třeba ho vytrhnout i se všemi jeho kořeny, a to až k samotným nejhlubším předkům a počátkům v celku jeho "podzemním" kořenném větvení. Nacismus na tento "problém" řešil v zásadě "instinktivně" a jednoduše – usiluje se jakoby zpětně-navázat na německé "před"-metafyzické "bytí" s využitím jistých spodních, "zjevnému" osvícenství paralelních, proudů německé tradiční kulturnosti, ve kterých ovšem nebyli Němci nijakou výjimkou.
Nacismus tak "volil", romantismem připravený, "návrat k přirozeným kořenům původního germánství" – jistě, že šlo naprosto fantastickou slátaninu, avšak tato slátanina byla velmi vhodným ideologickým instrumentem, jak vyřadit metafyzickou tradici v kulturnosti německého etnika, tedy nejenom Němců samotného výmarského Německa, jako celek. V tomto "principu" tak byl nacismus především proti-křesťanský, a to bez ohledu na konfesi, protože tímto proti-křesťanským "principem" byla vyřazena tradice osvícenská, a to i se všemi svými reformacemi, docela automaticky a bez velké intelektuální a kulturní práce – nacismus se jistě nepotřeboval nijak "zdržovat", jako jeho protivníci totiž byl, jak by ne, především:
... ideologií "činu" ...
... a jako skvělý instrument "konstrukce" a "provokace" tohoto "činu" se přihodilo židovství jakožto sjednocující titul pro oba, zdánlivě proti sobě stojící, protivníky:
... pro americký "racionální" kapitalismus a stalinismus ...
... titul, který dostal tvar ve slově: ... "židobolševismus".
Do značné míry se situace jen nabízela – velmi citelnou přítomností amerického kapitálu v poversailleském Německu, jež fungovala jako tunel pro dovoz americké krize, silná německá komunistická strana s citelným pro-stalinistickým křídlem ... to vše sečteno pod jmenovatelem "klasického" křesťansko-osvícenského antisemitismu.
Nacismu se tak průlom do osvícenské tradice Evropy téměř zcela hladce daří s takovou razancí, že dodnes žasneme, ale pokud vezmeme na vědomí všechny okolnosti, zde zmíněné, tak tento úžas nemusí být zas-až-tak velký. Stejně tak nás nijak neudiví, že nacisté okamžitě po převzetí moci nastartovali mohutný děj:
... modernizace a technizace ...
... Německa jakožto totálního sociálního "organismu"-stroje, a to právě ze zdrojů (technických a intelektuálních), které zde zanechal meziválečný, především americký, kapitál – nacisté byli schopni ve zcela závratném tempu realizovat nejmodernější ekonomiku a průmysl v Evropě, a to díky "vynálezům" svých úhlavních protivníků ... prostředky:
... radikální technizace a funkcionalizace ... člověka a jeho světa – přesně v těch významech a stylu, jak tomu bylo ve stalinském Rusku, v "racionální" Americe, a tedy ve stylu té ideologie, kterou vytvořily a rozvíjely výše zmíněné meziválečné "avantgardy". Překvapujícím by se mohlo zdát, že celý tento stroj funkcionalizace mohli nacisté uskutečnit jen a jen prostřednictvím vlastní ...
... de-nacifikace.
Jistě: ... samotní nacisté museli ustoupit, že svých anti-osvícenských, a tedy anti-metafyzických, "kašovitých" intencí proto, aby byli připuštěni k moci stávajícím estabilishmentem (kapitálovým, průmyslovým i vojensko-státním) – museli potlačit příliš ostré "národně-sociální" aspekty a přizpůsobit se potřebám a intencím národního německého kapitálu. Tato auto-de-nacifikace vyvrcholila "nocí dlouhých nožů", nacismus tak byl "normalizován" právě a především k potřebám tvorby a generace oné moderní technologizace.
A k moderní technologizaci patří jednoznačně – válka. Válka, jako rozpoutání "sil", které jsou "podstatou" moderny v jejím nejniternějším jádru. Nacisté hubí své formální protivníky, aby nasávali a zužitkovali jejich nejniternější a nejesenciálnější ideologie a techniky ...
... oh ano, jistě:
... Bauhaus ... :-)
Legendární Bauhaus – zřídlo a urquelle ... ovšem zas-až-tak "urquelle" to nebyl, jak víme – ten je spíše a mnohem dále "na východ" od Bauhausu. Bauhaus je tak mnohem spíše jakousi "jímkou" a "mixérem". Nemůžeme se divit, že nacisté nemohli toto "zřídlo" opravdu "extra" vystát a že ho hned 11 dubna 1933, tedy hned-jak-mohli, ucpali svou těžkou botou ...
... šlo zde sice o potlačení protivníka, avšak o protivníka na tomtéž "hřišti" a v téže "hře", a tudíž mnohem spíše KONKURENTA (!), který byl s nacismem v zásadě STEJNORODÝ, ne-li IDENTICKÝ. Ironie dějin, že ano? Ale tato ironie jen tak nekončí a neskončí – právě díky inverzi a averzi nacistů vůči dotyčným "avantgardám" se mohla v jeho kontextu rozvinout mnohem lidštější a přirozenější architektura, jejímž nejznámějším tvůrcem a představitelem je Albert Speer. "Ve skutečnosti" bychom totiž řekli, že skutečné podstatě nacismu, to jest onomu rozpoutání modernosti, mnohem více sluší právě to, co vylo rozvíjeno v kontextu Bauhausu stejně jako stalinismu by mnohem více "sedl" ruský "revoluční" konstruktivismus. Ovšem potíž byla, jak v případě stalinismu, tak i v případě nacismu, "subjektivního" charakteru ...
... tkvěla v "subjektivitě tvůrců" daných konceptů, nikoli v konceptech samotných – v "subjektivitě", jež byla charakteristicky intelektuálně-intelektuálská, a tedy (... tehdy ještě – kde loňské sněhy jsou! :-) v zásadě vzpurná a těžko ovladatelná. Tito "tvůrci" museli být nejdříve "ochočeni", což se ovšem stalo skutečností až po válce – a svého vrcholu dosahuje tato "domestikace intelektuála" právě v naší "blažené" přítomnosti, přeci jenom "chov" si vyžaduje nějaký čas a pár "chovných generací", než jsou vyselektováni ti "praví" jednotlivci. Akutní nacismus bylo přeci jenom opravdu pionýrské a průkopnické hnutí, které stálo na počátcích našeho světa.
Vypráví se, že nacismus byl poražen. Ale to je dílem velmi hluboký omyl a dílem opět ideologie – přesněji: ... omyl, do kterého nás ideologie záměrně uvádí – v tom je totiž její smysl a funkce. Nacismus ve své podstatě, to jest v rozpoutání modernosti v podobě technizace a funkcionalizace, drtivě zvítězil, a to doslova:
... na všech "frontách".
Poválečná "denacifikace" je tak jenom pokračováním denacifikace, kterou sami na sobě začali samotní nacisté – denacifikace funkcionalismu, jeho "zmezinárodnění" a "znadnárodnění", jež bylo definitivně završeno destalinizací a globalizovány pády všech zbytkových "železných opon". Dějiny nacismu tak plynule pokračují ve své "denacifikaci" ... a právě v ní. Jde o "denacifikaci" Osvětimi, ve které funkcionalismus nabyl svého "dokonalého" vrcholu možností – dokonalé přeměny "světa" v plynulý, perfektně fungující tok funkcí a materiálů ("dat", nad a se kterými jsou funkce vykonávány) – přesně fungující tok, který zcela funkcionalisticky řeší a eliminuje problémy a potíže, které si "iracionalistický" nacismus "germánského mýtu" sám spískal.
Osvětim sama je tak v zásadě – sama-sebou-v-sobě – aktem a výkonem této "denacifikace". Problém vyhubení celých mas obyvatelstva je řešen pomocí techniky – prostřednictvím toku fungování v jeho "nevinnosti" a "čistotě". v jeho "neosobnosti" a "odosobnění" ...
... v jeho "neosobnosti".
Funkcionalismus tak má své druhé jméno: ... "eichmannismus" – a Adolf Eichmann se stává skutečně novým "Duchem Doby" ... té naší doby, která dozajista ještě neskočila. Tímto "duchem" jsme byli doslova všichni nakaženi – jsme jím nasáklí až do morku kostí.
•
