Je to děsuplná otázka: "Čím jest architektura?" - všichni o ní mluví, jakoby to byla houska na krámě, ale nikdo to neví. Je nám jasným, že klienta cosi takového málo zajímá a v principu platí, že ho cosi takového zajímat nemusí - ten nic takového znát nemusí. Klient jen chce "pěkný dům", a je to architekt, kdo by mu takový dům měl udělat. Odtud pak nevyhnutelně a zřetelně plyne, že architekt by měl odpověď na tuto otázku umět z profese samozřejmě znát a umět bez zaváhání a škobrtnutí, v čemž je právě ten trabl, protože ani od toho zřetelnou odpověď neobdržíte.
*
Obvykle a navykle míníme, že architektura je oborem, který se předmětně zabývá návrhy či navrhováním staveb - to se nezdá v ohledu oné předmětnosti špatným, ba dokonce je přímo empirickým či smyslovým, což ve většině případů a situací postačuje, ale "navždy" a "vždy" to vystačit nemůže.
Lze nahodile časem vysledovat, že mnohým architektům průběžně nejasná zmatenost postačí a spokojí se s nějakou variantou jednoduché ideologie – na co nějaké zbytečné řeči, oni jsou přeci "zedníci", kteří "staví domy", i když žádnými zedníky nejsou a žádné domy nestaví. I to může nějaký čas pro to či ono místo a pro ty či ony uši vydržet, ledakomu se to dobře poslouchá, ledakdo pokyvuje, což se dá k ledačemu užít. Ale vše má své meze, s tím se nedá nic dělat.
Ono běžné a obvyklé mínění, že architektura jest o navrhování staveb produkuje čiré zmatky v tom, že ji takto nelze odlišit od technického stavitelství. Zmatení předmětnosti oboru se nutně ukazuje ve zmatení oborů jako celků, tedy včetně jejich metod. Důsledkem je pak nesnadnost, často nemožnost, smysluplné komunikace nejenom mezi obory (tedy řekněme odborná komunikace), ale i mezi oběma obory na jedné straně a jejich klienty a zákazníky na straně druhé. Výsledkem je pak blokace rozvoje, v něčem více, v něčem méně, ale vždy již citelná.
Jistě, že původněji byla ("objektivně" – stále podivný termín, ale nedá se nic dělat, je setrvačně užívaný) architektura se stavitelstvím nerozlišeným celkem, a důsledkem toho, že se jiné vědy formulovaly a ustavily dříve (matematika, fyzika), než totéž bylo potřebným pro architekturu, tak se v návaznosti na to technické stavitelství rovněž formulovalo dříve, a na architekturu zbyl z onoho nerozlišeného celku "ten zbytek".
*
Teprve až moderna (obecněji kulturně se formující od polovičky devatenáctého století, v architektuře o více padesát let později) se pohnula do té doby téměř nerozlišený obor formulovat, a chvála za tento zahajující pokus jí nebude moci a nebude nikdy upřena. Avšak nepustila se do onoho "zbytku" jemu odpovídajícím způsobem (tedy metodou), ale tak aby využila již stávající etablované vědy, a právě tak rozlišila architekturu jako jednu z nich.
Pokusila o to tím způsobem, že z oné nerozlišenosti vyňala funkcionalitu vztaženou k člověku, to jak jako k individuu, tak akcentovaněji jakožto ke společnosti - a toto učinit architektuře předmětem. Beze sporu běželo o velkorysý projekt a "vizi", neb o to právě běželo, tedy o obrat architektury k člověku, v němž se tato měla ustavit.
Zásadní chybou a omylem ovšem bylo to, že tak již uvědoměle (dle našeho mínění velmi zhruba správně) rozlišený a zaměřený předmět, byl zpracováván v zásadě chybnou metodou, tedy opětovně technicky, tedy technicky-funkcionálně. Chyba lávky, člověk totiž nebyl, není a snad nebude věcným souborem funkcí, ve který byl takto, pro architekturu, jak v teorii tak praxi implicite proměněn. Souběžné i jakoby-protivné fenomény, jako je estetizace již čistě technického a intelektualizace estetického (nesmyslné debaty kolem stejně nesmyslného hesla: "Forma sleduje funkci.") dovádí moderní architekturu k dnes-již tradiční dehumanizaci. Samozřejmě, že cosi podobného nepotkalo v uplynulém století jen architekturu, totiž že humanistické motivy a motivace dovedly svého uskutečňovatele vědomě i nevědomě k téměř úplné dehumanizaci - sebe sama i všech dalších, kterých se dotkl a dotýká. Nedá se nic dělat, berme to jako již historický kolorit minulého století.
V této situaci a pro nás nemá termín "dehumanizace" v prvním morální či jak se říká veselým newspeakem "lidskoprávní" smysl a význam - v našem rozumění jde o zcela mimojdoucí záměnu předmětnosti (předmětností) se vším všudy. Jak by řekl starý filosof : "Jde o nejapnou záměnu generálních řádů jsoucího."
*
V našem mínění je architektura po výtce a v samotném svém zdroji vědou humanitní, tedy vědou, která za svůj předmět má právě a prvně člověka ve všelikém rozsahu, avšak v rozlišitelném určení, tedy ve zřetelné definici. Architektura se zřetelně zabývá lidským bydlením, což ovšem není nic o židlích, módních kobercích, o moderním "skleněném" zábradlí, které je právě na trhu za skvělou cenu, či výškou umístění kuchyňské digestoře nad hlavou kuchaře - i toto vše může patřit do architektury jako konkrétního provozu práce, tedy práce architekta, avšak až kdesi ve třetím či čvrtém řádu či iterace jejího postupu k cíli a výsledku.
Funkcionální analýza a následný návrh stavby (zde jakékoliv, tedy spíše technicistně řečeno "budovy") je tedy dle nás rovněž podstatně důležitou (a klient toto jistě vidí a vnímá), avšak předcházet jí samozřejmě a logicky musí záměr (relativně prázdná intence) celku navrhované stavby a její první celkové projektivní vyplnění - jinak by architekt skládal nesmysl jakýchsi fiktivních-fantazijních prefabrikátů mimo jakoukoliv určenost. Chybí zde jakýkoliv smysl, a to jak východisko a předpoklad, tak jako účel.
Naším východiskem jest to, že architektura je primárně humanitní vědou, která se ve studiu obrací k lidskému bydlení jak předmětně tak ve své metodě - v tomto a z tohoto aspektu studuje úměrnými metodami člověka (v jeho mezní konkrétnosti, tedy vždy přítomné mezní individualitě a neopakovatelnosti, tedy neredukovatelnosti, a tedy singularitě), což žádná jiná věda nečiní. i když metody z řádu "vědeckých" již jsou poměrně dlouho nepovšimnuty k dipozici. Hle, a máme rámcově formulovánu architekturu jako vědu, což jistě a nepochybně ke své práci potřebujeme, člověk musí vědět, co dělá - s tím se nedá nic dělat.
Většina námi vytvářených a vyráběných věcí má téměř čistě funkcionální charakter. Chceme a nezbytně potřebujeme, aby věc cosi produkovala (na určité vstupy "dávala" určité výstupy), a to pokud možno co nejtrvaleji, pravidelně a spolehlivě - proto je také vyrábíme (jiné bytosti, co něco takového dělají neznáme, nesetkali jsme se zatím s podobnými). Pokud s nimi cokoliv děláme, aby se takovými neukazovaly, abychom je "zlidštili", jak občas říkáme, pak to dnes zpravidla chápeme jako "cosi navíc", což jistě bude pozitivní vyjádření "onoho zbytku" zmíněném výše. Jsou ovšem široké okrsky lidské reality (res, věc, věcnost), které dominantně funkcionálními nejsou. Určitě, jisté momenty věcné funkcionality stále mají, ale ty jsou téměř zcela převrstveny charaktery nefunkcionálními, zatímco ony "zbylé" momenty funkcionální jsou rozuměny jako sice nutné, avšak co do významu zanedbatelné. A právě do takového okrsku naší reality dle našeho mínění patří architektura.
*
Najdeme určitě architektuře v tomto třeba i vzdáleně podobné obory, kupříkladu veškeré umění, jež ve svých produktech stále je určitou funkcionalitou (také byl z této příčiny vytvořen zmatečný termín "estetická funkce"), avšak "zbývající" celek uměleckého díla je v zásadě nefunkcionální - jednoduše "nedává" na určité vstupy určité výstupy. Umění řekněme zpřítomňuje to, čemu říkáme "estetično" o sobě v dosažitelné trvalosti. Architektura ovšem primárně nemíří k této předmětnosti (tedy k předmětnosti estetického vnímání a cítění), ale právě a jen k tomu, co jsme si určili jako lidské bydlení. Architektura není ani uměním, stejně jako není oborem technickým.
Bydlení je specifický způsob lidského bytí (pobývání) s věcmi, v němž jsou věci postupně zbavovány svého často ostře funkcionálního charakteru a jsou znovu obytostňovány, znovu a jinak se vracejí k bytí bytostí, jenž nejsou jen proto a tak, aby jakkoliv fungovaly k potřebám něčeho-někoho jiného. Říkáme, že věci (byt, dům, ulici): "obydlujeme". Proč takto činíme a cítíme, že činíme? Jednoduše proto, že jsme bytostmi, které nutně vytvářejí věci, ale samy věcmi nejsou a na i za mez uvědomění (něčími) věcmi být nechtějí a do důsledku nemohou.
Ovšem architekt nijak toto bydlení nekonstruuje a nemůže konstruovat, protože jde o děj, který jest výkonem samotného toho, kdo bydlí, tedy jednotlivce, rodiny či celé obce, pro kterého je snahou to či ono navrhnout - to bychom byli zpět z bláta v implicitně kotraproduktivní louži (v níž bohužel aktuálně fakticky jsme). Architekt ve své vskutku obtížné a složité práci má za úkol otevřít a uvolnit (nechat otevřenými) možnosti bydlení vzhledem k místu stavby, jejímu smyslu a účelům a vzhledem k tomu, jak poznal místo i zadavetele-klienta. Tedy jeho úkolem a ctižádostí je právě a jen to, co by klient možná "naivně" fomuloval: "Aby se mi dobře bydlelo." - není to tak "naivním", jak by se mohlo zdát.
*
V nedávných časech, kdy nijaká architektura neexistovala, si byl implicitním architektem každý, kdo si stavěl dům, usedlost či statek, stejně, jako každý truhlář byl sám sobě designérem. Člověk by řekl, že běželo o architekturu či design "naivní", pro nás jde o implicitní podobu oboru, ale známe současného českého architekta, který mluví o architektuře "empirické", tedy o architektuře, která nemá teorii (tedy svou explicitnost), a ve svých postupech a "vzorech" čerpá z mnohaleté (ba staleté) zkušenosti (tedy z empirie), jež dotyčné empirické vědomosti udržuje, skladuje a zachovává. Dotyčný architekt se tedy jistě svým termínem docela trefil, i když to není příliš přesným a samo vyloženým. Zdánlivě groteskním (ve skutečnosti tragickým) je vedle tohoto náhledu to, že drtivá většina architektů stále (po více jak jednom století, co architektura chce být samostatnou vědou a oborem) pracují jako přílepek technického stavitelství či výtvarného umění stejně empiricky jako pobělohorský sedlák - ovšem s absencí nakumulované empirie, jež byla za poslední století shodou okolností vyhubena jako takzvaný "historismus".
Říkávalo se, že sovy vylétají za soumraku - zdá se, že se v této situaci nacházíme. Staří nám tímto chtěli naznačit, že problémy a trampoty si vynucují hledání jejich řešení. Ona nefunkcionalita totiž není ničím jiným než "vztahem" (nepřesné, ale snad si rozumíme) identity, identity jak mezi lidmi tak jednotlivého člověka, což onu mezi lidmi vůbec umožňuje - tedy takto nejde o vztah funkce. Architekturu tedy dle našeho mínění je třeba "přivést ke svému pojmu", neb se nacházíme v krizi lidské identity, což není legrace, protože to určuje, zda budeme schopni nadále být lidmi, a nikoliv jen "svazky funkcí", k čemuž má architektura nejenom co říci, ale také a hlavně co udělat.
No, trochu jsme si zateoretizovali, ale zdálo a zdá se nám to nezbytným. Omlouváme se, ale jako není kouře bez ohně, tak není praxe bez teorie. Je poctivým ukázat se a představit jak možným klientům tak možným kolegům i z této stránky. Domníváme se, že o čem byl kousek řeči, vnímají a cítí i mnozí ostatní.
*serveArch/ j.N
