Účel … proč, nač, pro koho, s kým a jak. Tedy k čemu dům slouží, komu slouží, kým je postavený, s kým jsme jej dělali, jak jsme jej dělali a kdy. :-) Jak říká jeden (post-)barokní mudřec: „Dum vivimus vivamus et ex privata industria.“ … „Dokud žijeme, žijme naplno a z vlastního přičinění.“ Je to sice složenina ze dvou citátů, ale je to taková radostná složenina, takový milý vyšlismus. Je v něm vůle(práce), je v něm plné žití(bytí), a i když se to leckomu může zdát omleté … tak v něm je asi všechno, čeho by se mohl dočkat nejeden člověk barokní, ale i ten „současný“. Není tam žádný Bůh a žádný osud, žádné něco za tělem a pod tělem, pod zemí a v mezizemí, nad zemí. Prosté na zemi a ve světě právě teď a tady, v jednom-našem životě lidském, nebo ve více životech, v sou-časnosti. Takto psáno jest na domě, o kterém bude řeč v následujících třech článečcích.
Je to sedm měsíců, od doby, co jsme byli přizváni ke (spolu-)práci na tomto domě. Tehdy to bylo šest měsíců od mrtvice, teď je těch měsíců třináct, skoro čtrnáct, a máme hotovo. Řeknu vám, je to docela fajn pocit, že(!) jsme to zvládli, a to ještě vůbec netušíte, jak(!) jsme to zvládli. :-)
Bývala to kdysi výrobna formiček na vánoční cukroví. Až/než se naskytl takový jeden čerstvě „rozvedený“ chlapík, který ji koupil, tuhle starou výrobnu. Převezl do ní všechny svoje věci z jednoho velikého domu, který nakonec úplně osiřel, a pak se nastěhoval do garsonky u Národního divadla. :-) Uběhlo pár let, než si chlapík, který se mezitím znovu oženil, řekl, že by tam mohl něco postavit, třeba byty a k nim parkování, bydlení totiž docela vynáší. No, záměr pěkný, jen ti úředníci na to nekývli, že prý v domě musí být ještě nějaké služby prospěšné či prospívající okolí, třeba krámek, kreativní atelier, nebo ordinace. Tak jest určeno, nařízeno a předepsáno územním plánem. Paní kolegyně-architektka na to byla tehdy docela sama, chudák, na celé to rozvrhování domu. A prý se dost natrápila s tím, než dospěli k jakémus-takémus souladu. Ale dopadlo to tak, jak to asi dopadnout mělo a muselo: v horních patrech byty, dole k nim garáže, dvě malé provozovny a trocha kanceláří, vertikálně vzato, někde mezi byty a garážemi.
Malý zelený dvorek (96m2)
Tak to vidíte, dům slouží nejen svému majiteli a obyvatelům v něm, ale i svému okolí. A chtělo by se mi říci, že především, neb jaké jsou domy, taková je ulice, takové je či může být město, a taková je v koncích naše kultura a … my.
Neb co vidí(hodnotí) takový jeden (cizinec) ocitnuv se ve světě – v místě, jenž ještě neviděl? Domy, ulice, náměstí, parky … tedy různé menší či větší části měst, nějak poskládané a jaksi vypadající.
Mohli bychom tomu říkat způsob našeho „bydlení“, či, jak by řekl j.N, „pobývání“. Právě toto bychom mohli nazývat architekturou (a urbanismem), neboť architektura má nástroje k tomu, aby vyjádřila naši kulturu (lépe „kulturu našeho pobývání“). Je to zmatené? Tak trošku z jiné strany – domy a města „jsou my“, aby nás jiní uzřeli a uviděli, abychom se my „ukázali“, a taky … abychom viděli sami sebe. Leč o vidění-a-vyznění příště.
Ach! ještě dvorek! … bez dvorku by to jistě nešlo! Tedy dvorek, je malý, vnitřní a zelený, jak jen to uprostřed města a na střeše garáží lze, dvorek tajemný, jako Trnkova zahrada za zdí, se slony, květinami, velrybou a malým mužíčkem s černým kloboučkem …
Čtyři lidé se na věci podíleli, někdy u kávy, při čaji, u moučníku, birellu, červené limonády, kofoly, před obrazovkou, ve vlaku, v kavárně, kolárně, po mrtvici … jakoby se nechumelilo. Stačí, když je jeden Hybatelem, druhý-třetí-čtvrtý-až-en-tý Hybný, či už v Pohybu, a trocha jídla a pití. Intelektuálové byli vždycky žízniví a hladoví. :-)
Je podzim, padá listí …
Na sofa zeleném (František Gellner)
Na sofa zeleném v zšeřelém kabinetu,
kde slunce žhavý žár spád rulet zaclání,
líbal jsem její tvář a tenké pruhy retů
a spánky průsvitné jsem tiskl do dlaní.
Na hlavě mojí se jí prsty třásly jemně
ve svitech zjemnělých na sofa zeleném – – –
Ó dálky průhledné! Ó nežný smutku ve mně!
Ó zlaté paprsky na moři ztišeném!
Poznámky
* Nadpis článku je z jedné kapitoly z knížky „Poklad na ostrově“ od R. L. Stevensona. My to teď čteme v rámci rekonvalescence, je to j.N oblíbená knížka, já ji nikdy nečetla, jako dítě jsem viděla seriál, který si pamatuji jen velmi matně.