... tak serveArch není zastáncem žádného směru, školy či architektonického stylu. Důvod je prvně velmi prostý, žádný styl nemůže vyhovět všem, každému místu a každému účelu a smyslu. Iniciátoři serveArchu jsou toho mínění, že pokud má být architektura službou lidskému bydlení, pak tatáž architektura nejenom, že nemůže mít nijaký styl, nýbrž nemůže podléhat jakémukoliv diktátu jakékoliv teorie, jakýchkoliv idejí, jak kolegové architekti rádi říkají. Architektura neslouží idejím, architektura by měla sloužit lidskému bydlení a tedy i lidském životu. A to vždy tak určitě, tedy konkrétně, jak je jen možným a dosažitelným.
serveArch nechce a nemůže být ani teoretickým časopisem ani zábavným magazínem, takže tato letmá poznámka by asi měla bohatě postačovat.
Jistě, jeden má rád holky a jiný zase vdolky a architekt zde není od toho, aby komukoliv nabízel, co má či nemá mít rád, co má chtít a o čem si má myslet, že potřebuje. Pokud některý ze stavebníků bude chtít bydlet ve skleněné krabici s ocelovými žebry, tak není důvodu mu nevyhovět, i když se mu totéž architekt pokusí korektně vymluvit a v případě realizace takové stavby z toho nebude mít nijakou radost. Ale i pro nás platí, že náš stavebník je náš pán - on určuje, jakou stavu mít chce a jakou ne.
Ale znovu vážněji. Dle našeho mínění zde architekt není ve své službě proto, aby tvořil z nějaké ideje, nýbrž právě a jen proto, aby pomohl uvést v soulad bydlení individuálního konkrétního stavebníka (lhostejno zda jednotlivce, dílčího společenství, obce či instituce) v soulad s místem stavby, a tedy i společenstvím této stavby, tak, aby toto bydlení mohlo ve svém možném toku náležitě být - to je jeho zadáním a ctižádostí. A i stavebník by si měl tohoto být vědom, protože bez tohoto vědomí, nemůže architekt svému úkolu dostát. To, zda se toto zadání podařilo vyplnit, může ukázat zase a jen stavebníkovo bydlení samo, jako událost, děj a zážitek.
