Stalo se, že můj milý Jirka minulý týden umřel. Ulít s čarodějnicemi, je pryč a já si od té doby přijdu jak v Jiříkově vidění … neb ptám se si: Přežiju to? Jak? … No, to teprv asi uvidím, protože Jirka byl prostě můj, moje Ty, moje, jak řekla jedna z Jan, „středová tyč“, můj Kolouch …
*Momentka II.
Tisíce lampiček
krvavou stuhou protkalo noc
přes slzy viděnou.
Tisíce vzpomínek
razí si cestu
bouřlivou hladinou
tmy.
Jiří Novotný – „Podzimní trilogie (tři roky života)“, podzim 91
Píšu toto, aby se lidé dověděli, že je pryč, a aby věděli, proč mám tak oteklý oči, a navíc … on Jirka byl psavej, tak by ho aspoň takových pár krátkých vět mohlo potěšit. Chtěli jsme spolu, až se znovu přistěhujeme do Prahy, pokračovat dalším článkem, jen jsme netušili, že to bude tak bolestivé. No, co se dá dělat, je to, jak to je … je mi smutno, jsem nešťastná a vůbec nevím, jak mám pokračovat tady … Budu muset něco vymyslet … zármutek nějak převršit, převrstvit a přepracovat … mám co dohánět, Jiříku.
Říkala jsem si, že budu postupně číst a zveřejňovat (nějak) jeho texty, protože Jirka „to měl totiž vymyšlený“. To říkal on, ne já. :-)
Tak … mějme se.
Exhumovali myš
Přijeli učenci z celého kraje
Exhumovali myš
Aby byla slavná …
* *
Po pěti letech bez dvou dnů připisuji, že … zármutek se nedá NIJAK přehlušit, převršit, převrstvit ani přepracovat … bohužel, nebo bohudík?
Kdopak to vlastně může vědět, že jo … ;-)