... by měl mít náš web účelově dvě základní funkce: komunikační a praktickou. Ovšem obě by se měly více méně rozlišitelně rozpadat na vážnější vrstvy a příspěvky a na straně druhé na totéž řekněme ve volnějším charakteru společenského hovoru na věci či náznaky pobavení. Smysl je jednoduchý a jasný - chceme-li být občas vážnější, pak nemůžeme být takovými stále, neb pak hrozí únava a vyprázdnění. Ve vážnější vrstvě by komunikace měla mít dvojí druh účastníků, a tedy by hovor měl mít stejně dvojaký charakter.Na jedné straně jde o užitečný a nezbytný hovor s "obyčejnými" lidmi, což je téměř pejorativní označení lidí, kteří nemají s navrhováním a stavěním domů profesně nic společného. Tihle groteskně označení "obyčejní" lidé jsou více než důležití, protože díky nim mohou ti "neobyčejní" vůbec reálně být, tedy nepřesně řečeno "existovat". V *serveArchu by se nemělo objevit to, co dobře známe, tedy:"Oni tomu nerozumí.", ve smyslu: "Nakecej jim, co chceš, oni to spolknou."A už vůbec ne to, co je známým v takzvaně veřejné sféře, když kdosi s kýmsi vyrobí pro stejně takzvaný veřejný prostor nějakou zhůvěřilost (jde jen o peníze, jak by ne) a přejde to úšklebkem: "Však oni si na tu objevnou a krásnou architekturu zvyknou", to v tom smyslu, že si ti nešťastníci zmatení mohou stěžovat (a nakonec nadávat v hospodě), ale není jim to nic platným - architektura je mimo jakékoliv souvislosti. I v tomto bohužel platí, že člověk je trpělivý a vynalézavý tvor, a to tak, že chce a je schopen bydlet i v díře u teplovodního potrubí - "Člověk si zvykne na všechno.", a povětšinou mu nic jiného nezbývá.*Přes to vše je omezeno, tedy má své meze. Vstřícnost klientovi jistě je naší maximou, s čímž bude (alespoň "na oko") každý souhlasit, ale nikoliv vše může být, v zájmu věci, klientovi dovoleno, ať jsou důsledky jakékoliv. Je možným rozlišit dvě mezní polohy nepřijatelného chování klienta, které jistě mohou prolínat. První takovou mezní polohou je typ "ekonom", tedy jedinec s přerostlou a zmutovanou podobou "tržní racionality" (ve skutečnosti iracionality) - tedy vše co nejlevněji, či s jinými výnosy, na úkor kohokoliv dosažitelného. Všichni jsme se jistě v různých oborech setkali, neboť tento typ není dnes vzácným. Může mít podobu lokálního primitiva, přes světaznalého manažera až ke kultivovanému profesorovi - jejich metody se zpravidla neliší, to kromě způsobů, jak by chtěli skrýt své skutečné účely a vymámit z vás kýžený výnos. Tito lidé zpravidla nemají s architekturou nijaké potíže, nevnucují se, hrají velkorysé, protože jejich cíle se s věcí zpravidla dočista míjí.Protipólem výše uvedeného v našem oboru je "zvěstovatel přání", tedy klient, který je přesvědčen, že úkolem architekta je plnit jeho téměř "svatá", bohužel i sebenesmyslnější, přání, která ho přepadnou během cesty autem nebo nedejbože při listování modním časopisem. Náš striktní metodický předpoklad vstřícnosti klientovi samozřejmě zahrnuje respekt k jeho přáním a představám, protože klient sám je jedním z nosných zdrojů zkušeností, informací a vědomostí - je jedním z nositelů smyslu a účelu práce, tedy bez něj by věc byla nesmyslnou. Ale to neznamená, že je to on, kdo danou předmětnou stavbu navrhuje, to na základě svých měnících se přání a "nápadů". S klientem je nutným se ke shodě zevrubně projednat (což ze strany předpokládá spolupráci) vše potřebné, ale to lze právě a jen na základě sdílených implicitních "empirických" zkušeností, neb jde o zkušenosti obecně lidské - jejich přesah (byť souladný) je záležitostí jen a jen architekta samotného a jeho návrhu. Obě tyto výhrady tedy upozorňují na to, že oba typy (a jejich průniky) velmi obtížně přijatelného klienta je třeba rozlišit včas a co nejrychleji se s nimi s respektem rozloučit, neb tím se minimalizují ztráty všech zúčastněných. V případě výskytu prvního typu si klient musí najít jiného architekta, který se přizpůsobí klientovým manipulativním hříčkám - kupříkladu tak, že jakýmkoliv způsobem přenese své důsledkové ztráty na někoho třetího. Ve druhém případě pak klient žádného architekta vskutku nepotřebuje a architekt si tím, že se přihlásí ke klientovu návrhu, udělá jenom ostudu. A protože je taková ostuda v oblasti architektova reálného života něčím jiným, než je jakákoliv ostuda osobní, tak takového klienta nelze protismyslně preferovat.Klienta je třeba jako partnera respektovat, ba ctít, ale nikoliv ku vlastní škodě. Pokud toto klient není schopen pochopit k reálné změně svého chování, pak se nedá nic dělat.*Je-li v případě neodborníka "vážným", tedy reálným, účelem hovoru nalézt klienta s jeho potřebami (tedy běžně a upřímně řečeno nalézt zakázku) a klientovi jeho architekta, pak hovor s odborníkem, ba kolegou, jakéhokoliv zaměření a dílčí profese má v účelu nalézt spolupracovníka. Obojí je vitálním v tom, že v souvislosti celkového účelu *serveArchu jde o směřování symetrické - bez obojího v úměrné symetrii nemůže k celkovému účelu s jeho benefity dojít. V hovoru s možnými kolegy jde tedy o hovor nad věcí, zprvu jistě volněji a veřejněji. Jde stále a jen o seznámení, avšak i pro možného klienta je přímým prospěchem vidět, jak si "vnitřnosti" oboru i v tomto velmi dílčím případě na tom stojí, a tedy co mohou očekávat.Titulka *serveArchu, snad později takzvaný "portál", je v základních funkcích již přichystána. K oběma prolínajícím vrstvám hovoru by měl být v nejbližších maximálně týdnech připraven blog. (Už byl připraven. :-) Zprvu řekněme obecné formy, později a dle potřeby máme v plánu připojit oddělenou sekci pro spolupracovníky a sekci pro klienty, které by měly fungovat v odlišné struktuře a úrovni soukromí. Budeme pokračovat prvním "projektovým" facebookem, jako opětovně komunikačním prostředkem, a asi ještě později připojíme totéž komunikační zprostředkování samotnému *serveArchu. Není to pro nás občas, při všem dalším, nejsnadnějším, ale v postupu to zvládnout lze.Uvítáme tedy rádi každého rozumného a slušného účastníka hovoru nad architekturou ze všech možných úhlů a v myslitelných možnostech. I když podobné hovory nejsou hlavním účelem a obsahem webu.
*serveArch / j.N
