Text na pokračování prvně publikovaný v roce 2005, na platformě bloguje.cz (zanikla roku 2012). Zveřejněné články jsou láskyplnou vzpomínkou na jejich autora. Stay in touch (wherever you are) ... :-) ... Některé z dílů mají na konci i komentáře tehdejších kolemjdoucích.
▽
Praha, 30.11.2005
... ANEB: "TUNEL BEZ KONCE"
<<< MINULÝ DÍL >>> CELÝ TEXT <<<
... "pluralita" je těžká "věc". Chtít opravdovou "pluralitu" totiž neznamená nic jiného, než škrtnout celou evropskou metafyzickou kulturu "en bloc". A odtud nám plyne jednoduché:
Postmoderna není žádná legrace – postmoderna je velmi vážná "záležitost".
V nároku, který přináší postmoderna, totiž neběží ani o žádný "subjektivismus", "relativismus", "agnosticismus" či "skepsi" starého či nového střihu. Neběží o žádné Protágorovo: "Měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.", a nejde ani o Gorgiovo: "Nic není. Je-li něco, nemůže to člověk poznat. Lze-li to poznat, nelze to přece s bližním sdělit a jemu to vyložit." A už vůbec nejde o nějaký "subjektivismus" novověké metafyziky "vědomí".
Postmoderna vskutku přináší nárok na to, že sice "jest" a lze nějakým způsobem "poznat" a "sdílet", avšak toto, co "jest", je "mnohé" a může být sdíleno jen vskutku mnohým způsobem.
A to je vskutku nárok "jako hrom" – snad právě proto sama postmoderna, s největší pravděpodobností, nepochopila sama sebe, nepochopila vlastní nároky a velmi záhy se rozpadla ve dvojí - v to, čemu bychom mohli říkat: "plakátová" postmoderna či postmoderna "studentské recese", a v postmodernu "vážnou". Postmoderna "vážná" vskutku bere a brala onen nárok na pluralitu "vážně", a to vstříc jeho velké obtížnosti, zatímco postmoderna "plakátová" lehce sklouzla do starých dobrých "skeptických", "subjektivistických" a "agnostických" her staré dobré evropské metafyziky, přičemž jí šlo především o všeliké "levné" projevy a "deklarace".
Vskutku "hutným" příkladem "plakátové" postmoderny nám budiž v Čechách obecně známý "případ" (pro kontrast se vskutku krásným a "vážným" Hundertwasserovým celkem domů v úvodu):
∷
... říká se, že postmoderna je již "mrtvá", že již "je" po postmoderně.
Nemyslím: nárok na pluralitu nejenom, že nebyl "vyplněn" nějakým "obsahem", nýbrž ani nijak "nezmizel" – je stále "nárokován", a to nikoli nějakými postmodernisty, nýbrž "fakticitou života", kterou postmodernisté pouze vyslovili a tím jí dodali legitimity. Už se stalo a nikdo již tento nárok nemůže ignorovat – už se nelze "vrátit zpět". Ovšem to se samozřejmě týká jen a pouze postmodernismu "vážného", zatímco postmodernismus "plakátový" lze vskutku "odbýt" jednoduše – stačí, když jeho "výkřiky" a "zvolání" poněkud uvadnou a začnou nudit: stejně jako jakákoli studentská "recese" či "vtip", pokud se opakují příliš často. Jistě: ale jak tyto dva "postmodernismy" od sebe opravdu odlišit? – to opět není snadné.
∷
Výše jsme se již zmínili o tom, že metafyzika "pracuje" ve dvou krocích – v prvním si připraví "materiál", v druhém počne z tohoto "materiálu" konstruovat s intencí a výhledem vytvořit "celek". V prvním kroku, kroku negativním, metafyzika vyřazuje z platnosti naši samozřejmost a samozřejmost přirozeného světa, jež je předchůdně a samozřejmě mnohý ve své samozřejmé danosti, a teprve odtud vyrůstá záměr, intence z "podmínek" této ne-platnosti přirozené mnohosti vytvořit, zkonstruovat "celek", což je "obsahem" kroku druhého – pozitivního. Intence, jejíž naplňování je "obsahem" druhého pozitivního kroku, je tak produktem kroku prvního negativního, i když se naše pozornost zpravidla soustřeďuje právě, především, jen a právě na krok druhý, pozitivně konstruktivní. V něm ovšem metafyzika založena není – její založení se odehrává v jednom kroku zpět, který zůstává často zcela skrytý a pravidelně záměrně zamlčený.
ZAMLČENÝ? Jistě – pozitivní konstrukce metafyziky v druhém jejím kroku nás "tahají z jámy", ale kdo a jak nás do té "jámy" hodil? Metafyzika mám "standardně" tvrdí, že jsme v této "jámě" přirozeně a původně, i když o tom přirozeně a původně "nevíme" – to nám přichází říci právě až metafyzika. Nejdříve máme stíny na stěně jeskyně za samozřejmou skutečnost, ovšem pak přichází metafyzický filosof a oznámí nám, že tomu tak není, že tyto stíny jsou jenom stíny. Ovšem to si lze "ověřit" jenom tak, že se zbavíme pout, jež nás poutají zády k východu z jeskyně, otočíme se a vyjdeme na světlo "skutečného světa", to jest: že metafyzickému filosofovi uvěříme, že přijmeme jeho výchozí tvrzení, že "stíny" jsou jen stíny. Ale když tak učiníme – kde nic, tu nic – žádný východ nenalézáme a spolu s ním i žádný "skutečný svět". A tu nám filosof řekne: "No jistě, to nejde jen tak najednou ... musíte se snažit, a pak někdy ... možná ..." – a my to, opět, přijmeme. Přijmeme intenci k pozitivní konstrukci "světa" jakožto "celku", k jejíž "naplnění", spolu s filosofem a "pod" jeho "vedením", směřujeme.
OVŠEM: jak jsme se dostali do "jámy", jak jsme se dostali do "jeskyně" a kdo nás tam "připoutal" – to jsme se nedozvěděli a nedozvíme. Metafyzický filosof nám to "zatajil" a nechce to "prozradit".
No není divu, že to nechce "prozradit" – sám totiž neví, jak by to mohl "vysvětlit". Je to prastarý paradox metafyziky: buď je naše uvěznění v jeskyni vskutku přirozené, a pak nejenom, že z ní nikdy nevyjdeme ven, nýbrž se nikdy nemůžeme dozvědět, že jsme v nějaké jeskyni uvězněni, a tudíž je naše uvěznění v jeskyni definitivně tímtéž, jako bychom v žádné jeskyni uvězněni nebyli. Naše uzavření v jeskyni je tak "velkým tajemstvím" – tajemstvím metafyzikovým.
HLE, HLE: chceme-li odmítnout totalizující konstruktivní pozitivní intenci metafyziky, a tedy se přihlásit k pluralitě, pak musíme odmítnout i to, co tuto intenci zakládá – to jest onen krok, ve kterém přijímáme suspendaci platnosti přirozeného světa, a to se všemi důsledky, které to sebou nese. Musíme odmítnout celý koncept metafyziky, a to v obou jejích krocích – negativním i pozitivním a vrátit tak "stínům" na "stěnách jeskyně" platnost skutečnosti, kterou jim metafyzika a priori a bez jakékoli "opory" odebrala stejně, jako nebyla schopna "doložit" a "vyplnit" svou intenci k pozitivní konstrukci "světa" jakožto "celku". "Padá-li" pro nás jedno, pak pro nás musí "spadnout" i druhé – vzdáváme-li se "pohybu" ke konstrukci "celku světa", pak se nutně musíme vzdát i "iluzornosti" přirozeného světa, a tedy celku formální a "metodické" konstrukce metafyziky vůbec.
Jedině pak získáme, a můžeme získat, zpět to, co nám bylo metafyzikou odňato – totiž přirozenou pluralitu přirozeného světa.
∷
A jsme "u toho": udělala postmoderna "něco takového"? Odmítla metafyziku takto jakožto celek? Podařilo se "sáhnout" až na samotné založení metafyziky, samotné založení jejího kroku pozitivního v kroku negativním?
Bohužel se domnívám, že nikoliv. Pro postmodernu architektonickou to bylo zcela jistě "velké sousto" – "sousto" mimo její "kompetenci". To byl vskutku úkol pro postmodernu filosofickou. Ovšem ani ta, dle mého mínění a prozatím, neuspěla, a to ani v těch případech, kdy běželo o postmodernu vskutku seriózní čili: "vážnou". Ovšem nepodařilo-li se "vážné" postmoderně založit své "vyhlášení" plurality překročením celku metafyziky, pak nutně převládla postmoderna "plakátová" a stala se jejím "viditelným representantem", čímž postmoderna jakožto celek opět nutně uvízla v "onálepkování" a "obviňování" z "synkretismu", "subjektivismu", "eklekticismu", "plané esejistiky" či dokonce z toho, že jde o formu "neo-konzervativismu", jež se staví proti "nedokončenému osvícenskému projektu", jak se pokouší dovozovat německý filosof Jürgen Habermass a což považuji, přes veškeré sympatie k frankfurtské škole, za hluboké nepochopení postmodernismu v jeho celku.
Vždyť není, z hlediska evropské tradice, radikálnějšího "požadavku", než je požadavek "radikální" plurality v našich pokusech "myslet" svět. Postmodernistická "vyhlášení" skutečně, ve svém důsledku a pokud jim nebudeme cosi podsouvat, vypadávají z celku evropské kulturní tradice – i když škoda, že zatím vesměs zůstalo jen u těchto "vyhlášení". A pokud jde opravdu o "konservativismus", pak jde o "konservativismus" vskutku radikální – totiž jdoucí až "před" veškerou metafyziku vůbec. A s tím se mohu, myslím vskutku "osobně", vřele ztotožnit.
∷
Ale "není kouře bez ohně" – alespoň se tak říká. Pod "vyhlášeními" postmodernismu, jež se na první podhled mohou zdát planá a mělká, skutečně cosi shořelo. Totiž pozitivní konstruktivní intence metafyziky skutečně a již definitivně "lehla popelem", ať si to přejeme, či nikoliv – a to nejenom pro filosofii. "Veřejné tajemství" bylo "vyzrazeno" a již se to nedá "vzít zpět" – a metafyzika zde zůstává již jenom jakožto zcela neživotné torzo, kterému já osobně říkám: "nekončící tunel".
"Tunel bez konce" jakožto velmi pozdní transformace Platónovy jeskyně.
Již nevěříme v žádný "skutečný svět", v žádné "ideje", za kterými bychom mohli jít a ke kterým bychom také dojít mohli – jakýchkoli pokusů o takovou "cestu" jsme se již v celku vzdali. Pustili jsme tak pozitivní polorovinu metafyziky z jedné ruky, avšak v ruce druhé stále třímáme polorovinu druhou – negativní, avšak zakládající. Stále jsme tak zavřeni v jeskyni, avšak již nesedíme připoutáni na zemi, abychom se "jednou" utrhli a pohlédli skutečnosti do tváře, nýbrž stále jdeme, aniž bychom vůbec jen pomysleli na naději, že zahlédněme jakékoli světlo. Jdeme, protože jsme stále v obklíčení "prázdné" intence, kterou jsme se již vzdali "vyplňovat" – a to často tak, že si to vůbec nejsme schopni uvědomit.
Postmoderna si tudíž nakonec skutečně naslinila prsty a ozvalo se ono tichounké .... pssssst .... a plamínek pozitivní metafyziky definitivně zhasl – a uvrhla nás tak do metafyziky ryze negativní: tajné a zamlčené.
... a totéž se samozřejmě týká nakonec i architektury, o které zde hlavně běží řeč.
... KUS ŘEČI:
Velká vlaková obhajoba postmoderní architektury - úvod (psovod - Mail - WWW) Vloženo 08.02.2006, 22:26:36
svůj komentář uvádím textem z jiného GeoNova čánku - je tedy prvotně komentářem k tomuto výňatku (omlouvám se - ten výňatek komentáře z kontextu, není úplně fér, v souvislosti s obsahem a obsáhlostí textů "rozhranní" - nicméně i po přečtení "rozhranní" III. a IV. má stále platnost)
"... když současní filosofové mluví o post-moderně (ve svých doupatech, ze kterých nevycházejí), tak téměř nikdy nezapomenou vzpomenout architektury. Je to čestné, protože tam celá "věc" začala - přiznejme architektům jejich prvenství. Ale co na to sama architektura? Je to obdivuhodné, ale pro aktuální architekturu (pro tu naší zdá se zcela) je celá diskuse kolem post-moderny již dávno zapadlou epizodou, která nestojí za pozornost. Architektonický post-modernismus byl orazítkován jako "eklekticismus" a hotovo. Jistě snadná věc - to je ona technologizovaná, "plakátová" dezinterpretace post-modernismu, o které bylo přesvědčeno, že skutečně post-modernismem je. Kouzelné - rozhovor skončil dříve, než vůbec mohl začít: dokonalá sterilizace."
ARCHITEKTURA:
Ano, post moderní architektura byla banálně onálepkována.
Bohužel.
Bohužel jí to patří.
Postmoderní architektura používá koláž – koláž, která je důsledně čitelná.
Tedy vlasně: má být čitelné obojí: 1.je to koláž, 2. obsah koláže - bez pořadí (podtrhuji)
totiž má být čitelná....
čitelný zůstal pouze bod jedna: „je to koláž“. Druhé případné „poselství“je čitelné pouze elitě. Ano: vzdělaným lidem. Poselství „koláže“ bývalo různé – velmi často vtipné, velmi často ironické, většinou vrstevnaté... (atd -viz "rozhranní" -cituji: "Postmoderna vskutku přináší nárok na to, že sice "jest" a lze nějakým způsobem "poznat" a "sdílet", avšak toto, co "jest", je "mnohé" a může být sdíleno jen vskutku mnohým způsobem."
(lze se dohodnout na TVRZENÍ: tuto mnohost "interpretovali" koláží?)
Hmmm, nojo jenže architektura není čtivo pro elitu, není to knihovna ani galerie. ARCHITEKTURA SI NEJENŽE NEVYBÍRÁ ČTENÁŘE – ONA ČTIVEM NENÍ ! Je samozřejmostí – tak samozřejmou, že tzv. „většina“ tzv „diváctva“ ji nepovažuje za čtení hodnou. Ano. Nečte ji – žije ji ! A to přesně je podstata (a tvrdím poslání) architektury: být samozřejmou.
Tedy: postmodernisté si intelektuálně POHRÁVALI. Pod třetí vrstvou sdělovali historický kontext, pod pátou ironický špek atd.... Proč a Komu ? Bohužel, historicky vzato, celkem okamžitě pouze sami sobě.
Čitelné zůstalo pouze toto sdělení: koláž – a bohužel potažmo eklektismus, jako další jediný obecně vnímatelný znak.
post moderní architektura se tedy poměrně rychle chytla sama za ocas – kruh
Ale:
její východisko je nadále ve stejné platnosti – ne – je ještě více důležité, než v době vzniku !!!!
Takže, na konec úvodu:
Koláž považujme za začátek – ne za cíl! Poctivá koláž se širokým/hlubokým záběrem je důležitý začátek. (mnohost...pamatujete...) Vezměme šejkr a koláží důsledně zatřesme. Nejenom, že se setřou ostré střihy koláže.....přestane to koláž být.....obsah šejkru je ale stále stejný, že?
Jestliže jsem dělal tu počáteční koláž opravdu poctivě – je v ní určitě nalepen i ten vlak, který každý den projíždí kolem budoucího „domu“. Co naplat – už je k nerozeznání rozmíchán v šejkru, ale je tam....cítíte ho ?? Opravdu ho každý NEPŘEČTE. Ale buďte v klidu, ten vlak tam samozřejmě UCÍTÍ kdekdo. Věřte si. Nedá se nic dělat, ne každý musí vědět jak jste chytří.... mysleli jste na vlak atakdál blabla. Ne každý to musí číst, bude to žít a cítit. Bude to takové....hmmm....obyčejné.....hmmmm....každodenní. Do koláže se „připletly“ také kopřivy, smetiště, úspěšný pán s laptopem, jeho postel, moje chřipka....
A NEMOHLI BYCHOM TO NAZÝVAT SAMOZŘEJMÉ ?!
(NEMOHLI BYCHOM TO NAZÝVAT SOUDOBOU ARCHITEKTUROU ?)
Re-psovod (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 09.02.2006, 02:21:31
... jsme namířeni ke shodě, nebo ne ... zatím nevím ... zkusím to nějak rozlouskout zítra ...
Re2-psovod (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 09.02.2006, 05:14:44
... dobře, stejně už zase nespím, takže to nakousnu, protože myslím, že si nerozumíme, a to mi vadí ...
##############
... předně: "koláž"
... netvrdím, že post-modernismus (a to jak architektonický, tak filosofický - a odtud i další) dostál svých výzev. Nedostál ... a i na ostatních místech jsem to zmínil. Nedokázal se jak přesněji formulovat, tak se vymezit vůči svým karikaturám - a to pomohlo tomu, že byl "banálně onálepkován", a tak eliminován jako cosi, co "má být bráno v potaz".
Ale:
... omlouvám se, ale jsem přesvědčen, že právě Vaše metafora s koláží je právě ono banální nálepkování. Postupně.
... koláž je výtvarné dílo, jež je jednotné a jakožto jednotné je tvořeno -> s intencí jednoty: z "útržků" cizorodých "materiálů", avšak s cílem vytvořit jednotně působící dílo. Tato jednota je pak, právě v "držené" dílčí "útržkovitosti", nositelem nějakého jednotného smyslu, výpovědi či obsahu - neboli nějakého "poselství".
