Text na pokračování prvně publikovaný v roce 2005, na platformě bloguje.cz (zanikla roku 2012). Zveřejněné články jsou láskyplnou vzpomínkou na jejich autora. Stay in touch (wherever you are) ... :-) ... Některé z dílů mají na konci i komentáře tehdejších kolemjdoucích.
Sice se mi nechce pořád kopírovat tyhle začátky, přijde mi to trochu "nablble oficiální", a dělám to docela iracionálně jenom tady, u "prostoru a rozhranní", ale přijde mi to dobrý ... pro případ, kdyby někdo náhodou zavítal a dostal se ke čtení od prostředka ...
Já nejsem žádný velký myslitel, myšlenky ke mě přicházejí sice pořád, ale žádnou kontinuitu nemají, je to spíš takové "plynutí". A bývají hodně spojené s praktickou činností, z ruky do oka, z oka do ruky ... co si neosahám a nevyzkouším, tomu "neuvěřím". Myslím kladivem, jak tomu s úsměvem Jirka říkal.
Svět "velkých vizí" ráda moc nemám, pro jejich bombastičnost. A nemám vlastně v lásce ani "vizionáře" a jejich "vize", protože mi přijdou patetický; ty jejich "vize" totiž většinou "udělá" někdo úplně jiný než oni sami. :-) ... Zato chovám pokornou úctu k lidem, kteří si poctivě "odpracují" to, co vymyslí. A to je i Jirkův případ, poctivě, krok za krokem, od myšlenky ke slovu celých patnáct let, co jsme spolu žili ... byli, psal. Psal úžasně, lehce, jakoby jenom zaznamenával tok, který mu proudil z hlavy do klávesnice ... jako by mu to někdo diktoval. :-) Neuvěřitelný byl. Taková samozřejmost v jeho psaní byla! ...
▽
18.12.2005
... ANEB: "POZITIVNÍ" VÝCHODISKO
<<< MINULÝ DÍL >>> CELÝ TEXT <<<
(foto: s díky Aničce a ostatním přátelům :-)
Nu dobře tedy: prokousali jsme se "negativní" přípravou – nyní se pokusíme vysledovat "pozitivní" alternativu. Slovo "vysledovat" je opravdu na místě, protože se budeme snažit nic si "nevymýšlet" – nebudeme "konstruovat", a to je jistě velmi obtížné. Budeme se spíše snažit "rozpomenout" – probudit zapomenuté ze zapomenutosti tím, že budeme naslouchat v naději, že zaslechneme jeho tichounký hlas.
V závěru předchozího dílu jsem se zmínil o tom, že alternativou homogenního prostoru konstruování, jenž není v zásadě ničím jiným, než prostorem "holého" fungování, může být prostor kvalitativní – heterogenní. V takovém prostoru se ovšem jakéhokoli konstruování a fungování musíme jednoduše vzdát, protože je vždy již předchůdně "rozkreslen" v otevřené "souvislosti" kvalit. Mluvit o "prostoru", to jest "jednom" prostoru, je tak v tomto případě zásadně nesprávné, neboť jde vždy již a předchůdně k doteku prostorů, jež jsou na sebe nepřevoditelné a neredukovatelné, a právě proto s nimi není možné jakkoli manipulovat, "konstruovat z" a "v" nich a hledat mezi nimi nějaké "funkční vztahy", pokud bychom je neměli jejich kvality zbavit, a tedy zničit: homogenizovat je.
Ovšem jak "máme" takový heterogenní "prostor" jakožto otevřeně pokračující dotýkání se prostorů? Jak jim vůbec rozumíme? Máme něco takového "jen tak"?
Jistě, že nemáme. Tento předchůdný, a tedy zatím velmi vágní pojem, je samozřejmě již produktem našeho reflexního abstrahujícího myšlení, který jsme již vydobyli "z něčeho" jiného – totiž, jak lze čekat: "z" přirozeného světa.
Oh, ano – téma "přirozeného světa". Téma velké a "okouzlující", a hlavně: bezmezně nesnadné. Nesnadné v tom, že je ho možné každým neopatrným, byť třeba zcela "nevědomým", krokem, zničit jeho převratem ve věcný konstrukt. Abych pravdu řekl: domnívám se, spolu s mnohými jinými, že přirozený svět ani "běžnými" způsoby, to jest způsoby kořenícími v evropské metafyzické tradici (evropská filosofie, vědy, vědo-techniky a techno-vědy), myslet nelze. Přirozený svět totiž není ničím od předmětného myšlení – není to totiž nikdy náš předmět. A v tom je ona převeliká potíž.
Hle ... a tuto potíž nutně "dědí" i architektura. Důvod je vskutku snadný: člověk nebydlí nikde jinde než "v" přirozeném světě. Jako "subjekt", a tedy jakožto věc, sice mohu fungovat v tom či onom věcném systému, a to lhostejno jakém – avšak toto fungování není bydlením. To je jen cosi, co má bydlení sloužit, ale s bydlením samotným v jedno nespadá.
A ODTUD TVRDÍM:
Architektura má za svůj "předmět" lidské bydlení v přirozeném světě, a to s ohledem na vytváření věcí, "ve" kterých člověk bydlí. Tyto věci bychom mohli obecně označit slovem: "obydlí", jakožto věci, "ve" kterých člověk nejvlastněji bydlí "uvnitř" přirozeného světa, a vzhledem k němu, a které by toto bydlení měly vyslovovat.
Obydlí vytvořené architekturou by tak nemělo být předem "plné" obsahů a významů, jež by do něj architektura (a architekt) vložila, nýbrž by mělo být vytvořeno "prázdně" tak, aby bylo, právě naopak, schopno významy a smysl lidského bydlení v jeho konkrétní situovanosti přijmout, "nasát" a "udržovat" v sobě tak, aby překračovaly limity toho konkrétního lidského bydlení, ze kterého tyto významy pocházejí, a vstupovat tak do vlastního, "nového" života, jež jednotlivý konkrétní lidský život překračuje a zahrnuje ve významech, jež v obydlí zanechal. V tomto smyslu se obydlí stává vskutku "Archou", v níž je smysl "ukládán" až za horizont lidské existence – za horizont smrti.
Obydlí by tak nemělo být tvořeno a stvořeno jakožto výraz (či vyjádření) architektury (architekta), a už vůbec ne jakožto výraz (či vyjádření) aktuálního stavebníka (toho, "pro koho" je obydlí tvořeno), nýbrž by mělo být tvořeno "z" a "do" otevřeného horizontu přirozeného světa a jeho významů a smyslu tak, aby aktualitu jak architekta, tak stavebníka mělo možnost překročit a zahrnout.
Zahrnutí aktuality je samozřejmě míněno dvojmo: "ČASOVĚ" a "PROSTOROVĚ".
"ČASOVĚ" je pak aktualita zahrnována prvotně a především minulostně, v jeho zakořenění vzhledem k minulému, to jest k našim "předkům" jakožto zdroji a "základu" našeho života – k "předkům" jakožto bytostem svrchované úcty. V druhém pak budoucnostně, vzhledem k budoucímu jakožto k našim "potomkům", jež "z" našeho života pocházejí, koření v něm a budou v něm kořenit, jakožto k bytostem naší svrchované lásky, péče a zodpovědnosti.
"PROSTOROVĚ" je přítomné zahrnováno v prvním "kroku" vzhledem ke společenství, v němž se toto či ono konkrétní bydlení "děje" – k tomu, čemu říkáme "obec". K němu se totiž obydlí staví svou vnější "tváří", a tudíž by tato vnější "tvář" měla být tomuto společenství "oddána" tak, aby s ním vedla rozhovor ze základů, jež tento rozhovor předpokládá, a vyjadřovala tak jediné: totiž to, že ten, kdo bydlí je členem společenství, jehož je, tímtéž členstvím, vnitřním účastníkem. Obecné, to jest obci přináležející a v ní zakotvené, by tak mělo být pro "tvář" domu zavazujícím předně a především, a teprve až "poté" a "z" této předchůdné shody (a prostředky této shody) by mělo pramenit vyslovení "individuálního" bydlení toho, kdo bydlí. "Individuální" by se tak mělo k obecnému opět obracet především a prvně – s úctou a respektem.
Druhým "krokem" jde pak samozřejmě o zahrnutí vzhledem k ne-lidskému a vně-lidskému. Je-li "respekt" k lidsky obecnému do značné možnosti a míry formován možnou shodou (možnou shodou obce), pak zde se ocitáme v "poli" zcela odlišném. Zde je "na místě" pouze a jen "respekt" předchůdně bezvýhradný – obydlí by mělo být "vloženo" do "krajiny" tak, aby tuto "krajinu" nijak nenarušovalo, a pokud, tak nejmenším nutným a nejméně "kvalitním" způsobem. Bytosti vnějšího světa, bytosti "krajiny" – lhostejno jak mocné a vlivné – by měly požívat nejméně takové úcty jako "předci" našeho závazku minulostně časového.
(foto: s díky Aničce a ostatním přátelům :-)
"Podivné"? Nikoli – toto vše jsou "vazby" a "závazky" (a to zdaleka ještě nikoli všechny), jimiž je jakékoli tvoření lidského obydlí, jakožto předchůdně prázdné "schránky" lidského bydlení, bezpodmínečně vázáno, má-li být vůbec jeho uskutečnitelnou možností. Již zde se ukazují bezvýhradné "limity" kvalitativního "prostoru" a již zde se ukazuje, čím by "v" takovém "prostoru" architektura měla a mohla být:
Měla by být tím, kdo naslouchá těmto přirozeným "limitům" lidského bydlení, tím, kdo je vyslechne, a nakonec i poslechne ve svém vytváření toho, co by se teprve mělo stát lidským obydlím. "Úspěchem" architektury tak není v tom, jak ta či ona "stavba" vypadá (v těsné přítomnosti jejího dostavění), ani to, jak funguje vzhledem k jakémukoliv systému věcného fungování (a tak podobně a dále), nýbrž v tom, jakého "věku" se "stavba" ve svém životě obydlí "dožije" a jakou masu a kvalitu "obydlenosti" je schopna a ochotna nést, unést a podržet tak, že ji ve svém životě vyslovuje – napříč času a prostoru života lidského. Proč by tak mělo být?
No jednoduše proto, že právě v takovém obydlí se nám "dobře" bydlí – a takové "dobré" bydlení by mělo být ctižádostí architektury a architekta.
Architekt tak, "z hlediska" přirozeného heterogeního "prostoru", není, a ani nemůže být, nějakým "tvůrcem" čehokoli "nového", nýbrž je mnohem spíše trpělivým "posluchačem" minulého a tlumočníkem toho, co toto "minulé" říká, ostatním (totiž: členům obce, jeho obce) tak, aby tito byli schopni nalézt přítomnou shodu, jež se nesmazatelně zaryje do budoucího.
(foto: s díky Aničce a ostatním přátelům :-)
Dobře tedy. Předchůdně a obecně jsme "načrtli", co se pokusíme myslet pod titulem heterogenní "prostor". V příštím díle, pokud nás nebudou rušit peripetie reality, můžeme začít s přesnějším "popisem".
pokračování>>>
